Život se seboreou

      Mám pocit, že seborea, celým názvem seboroická dermatitida, je fenomén, který postihuje čím dál tím víc lidí. Je to kožní nemoc, může být zaměňovaná s lupy nebo lupénkou, ale liší se od nich tvořením velkých mastných šupin na pokožce hlavy, které se často drží na kůži a v horších případech utvoří na kůži jakousi krustu (nic příjemného). Jak jsem říkala, často se seborea tvoří ve vlasech, ale když máte smůlu, tak se vám rozleze kde kam. Svědí to, padají vlasy a člověk se stydí jít ke kadeřnici. Stav kůže se zhoršuje vlivem stresu, změny počasí, nevhodného šamponu, nejspíš i typem stravy a často prostě bůh ví proč.

      Já seboreou trpím od malička, ale doma nad tím většinou mávli rukou, že to jsou lupy, takže mi byla diagnostikovaná až zhruba před rokem (i když jsem, díky mocné síle internetu, už delší dobu tak nějak věděla, co mi je). Na kožním se většinou léčí předepsáním masti na promaštění a kortikoidů. Jenže kortikoidy taky nejsou nic moc zdravého a netoužím po tom, plácat je na sebe co dva měsíce, navíc mám pocit, že s každým dalším použitím účinnost trochu klesá (což je problém prakticky u všeho, co pomáhá).

      Stále tedy hledám nějaké šetrnější alternativy, jak se s touhle potvůrkou vypořádat a rozhodla jsem se napsat pár tipů, které by třeba mohli někomu pomoct. Taky zase začínám zkoušet něco nového, tak se za nějakou dobu podělím s dojmy :)

1. Mořská sůl - když jsem měla kůži asi tak v nejhorším stavu, někdy ke konci základky (loupala jsem se od vršku hlavy snad až po ramena. Kůže u linie vlasů na čele a krku vypadala jako spálená, vážně hrůza. Děti mi říkaly lupénka, to teprve bodlo :D), strávila jsem jedno odpoledne u kamarádky v bazénu a během několika dní jsem nestačila zírat, kůži jsem měla najednou úplně čistou. Odvodila jsem si, že to způsobila mořská sůl, kterou mají v bazénu místo chloru. Později jsem si koupila sůl z Mrtvého moře a po umytí vlasů jsem ji vtírala do kůže, po čase to bohužel přestalo pomáhat, ale může to být i odhadem koncentrace "od oka". Jestli tedy máte čas a peníze, jeďte k moři. Jestli máte bazén, zkuste vyměnit desinfekci za mořskou sůl. Jestli nemáte nic z toho, zkuste si nasypat sůl do vany (i když nejlepší by bylo, ráchat se v tom hodně dlooouho, stejně jako když jste v moři nebo v bazénu.)

2. Fénování pokožky hlavy - to je taková všeobecně známá rada, vyfénovat hned po umytí kůži na hlavě studeným vzduchem. Nevím jistě, jestli to pomáhá, ale minimálně mě kůže potom méně svědí.

3. Tea tree šampony - a víceméně asi všechno s antiseptickým a prokrvujícím účinkem. Používala jsem je pár let zpátky a jistou službu to udělalo. Teď mám v plánu vyzkoušet kosmetiku Karla Hadka, která je z většiny z éterických olejů, tak uvidím, jak si to bude s mojí kůží rozumět.

4. Šetrná kosmetika bez silikonů - snažím se používat co nejvíc přírodní kosmetiky, dnes je to sice trend, ale u takovéto nemoci to má i svoji logiku. Prostě kůži nedráždit a nepřesušovat.

5. Něco na promaštění - na pokožku hlavy jsem ještě nenašla to pravé ořechové (i když mi zatím asi nejlíp sedlo takové to "lekárenské sádlo", kdo někdy trpěl na ekzémy, ví, o čem mluvím). Na kůži na krku a na obličeji (a momentálně se mi loupe i jedno ucho) mi ale většinou hodně pomáhá kokosový olej (u obličeje opatrně, ucpává póry) a konopná mast (ta je dobrá i na pleť).

Doufám, že těchto pár rad bude třeba někomu užitečných. Nepolevuji v bádání a jestli zase najdu něco, co aspoň trochu zabírá, určitě se o to podělím. Jestli máte nějaké vlastí vyzkoušené fígle, určitě se s nimi podělte v komentářích :)

Takže seboree zdar! Nazdar!

Červená čísla, aneb co nás ve škole (ne)naučí

    Jsem dobrá v ekonomii, opravdu, snadno se mi učí, dobře pamatuje, dokonce si většinu věcí i logicky odvodím (a věřte mi, že to u studenta gymnázia paradoxně nebývá zase tak obvyklý jev). V reálném životě je to ale propadák. Bohužel jsem typ člověka (ženy? Netuším, jestli se to stává i mužům.), který bude kvůli novým botám (ach, boty) klidně týden hladovět. Myslím, že ten pocit znáte, zahlédnete úžasné lodičky (mimochodem, poměr lodiček a tenisek v mém botníku je 7:1, velmi praktické) a v tu chvíli se stanou láskou vašeho života. Ona ta láska nakonec nemá dlouhého trvání (po pár nošeních už z nich asi nebudete tak paf), ale tak to s láskami na první pohled už bývá. S každou výplatou tak přichází období mé dobré vůle spořit a s každým posledním týdnem v měsíci nakonec bohužel přichází období snahy přežít. Mým životním úspěchem jednou bude, že nejen bez problémů vydržím s výplatou, ale že mi zůstane i něco navíc.

    Mám kamarádku, která je mým vzorem v hospodaření s penězi. Vydělává méně, než já, ale většinou mi nakonec dělá banku. A jen tak pro pořádek, ekonomii nerozumí. Je to ale tím, že přemýšlíme jinak. Jí dělá dobře pocit, že má peníze (nechápu to, nepochopím a dlouho jsem netušila, že takový lidé existují), já bych mohla žít bez jediné koruny, kdybych měla jídlo, zajištění a věci, které chci (vlastně tak víceméně funguji teď). Vím, že je to nezodpovědné, vím, že nemůžu předvídat, co se stane, ale zkrátka nemám to srdce si něco odepřít. Jsem požitkář, hanba mi. Vlastně na mě perfektně sedí věta z knihy Lindy Goodman: "Nechci být milionářem, chci jen žít jako jeden z nich." Peníze, přesněji samotné jejich vlastnictví, pro mě zkrátka nic neznamená.

    Mám tedy ekonomické myšlení? Možná mám myšlení, ale nemám ducha. Nebo nemám zkrátka vůbec nic a škola se šeredně mýlí. Vždycky si říkám, že až se budu opravdu muset živit sama, tak to prostě zvládnu. Nemám přece jinou možnost. Vyjde mi to? Bůh ví. Zatím si užívám období sladké nezodpovědnosti, horentního utrácení začátkem měsíce a těžkých výčitek na jeho konci. A, ano, nekonečných pokusů naučit se spořit, na ty nesmíme zapomínat. Zrovna teď se znovu pokouším. Myslím to vážně, doopravdy. Ale když ty lodičky jsou opravdu krásné...

Novoroční předsevzetí

     Většinou si předsevzetí nedávám. Vlastně asi nikdy. S mojí vůlí a trpělivostí je to asi tak, že žádné nemám. Letos ale udělám výjimku. V podstatě to nebude předsevzetí, spíš pár tipů, jak obohatit svůj život.

1. Začnu číst noviny

    Jsem informační ignorant. Naprostý. Nemáme doma televizi (ne, nejsme sekta, jen ji zkrátka nepotřebujeme), noviny nečtu, na internetu už vůbec ne. Vždycky si říkám, že důležité novinky se ke mně dostanou a nedůležitými se nemusím zabývat. Na druhou stranu mít o světovém dění přehled na úrovni plážového lehátka mi v mezilidské komunikaci asi dvakrát nepomůže. Mým prvním vpodstatěpředsevzetím tedy bude alespoň dvakrát týdně si přečíst noviny (to by snad pro obecný rozhled mohlo stačit). Papírové jsou lepší, ale internet to v případě nouze zachrání (bulváry nepočítám). Nastavuji si dvouměsíční zkušební lhůtu a uvidím, jestli se budu cítit obohacena. V opačném případě zalézám opět do své jeskyně.

2. Přestanu lenošit

    Nic moc originálního, vím, ale v mém případě jde skoro o zdraví (ano, ráda věci dramatizuji). Když se začnu až příliš vyhýbat jakýmkoliv užitečným činnostem a mám až moc času přemýšlet, začnu mít deprese. Znáte takové to zprvu nenápadné svědění vzadu v mozku? Jak se vám do mysli pomaličku začnou vtírat všechny špatné věci, které se vám kdy v životě staly? Někteří lidé mají v tomto počínání nesporný talent. Například já. S trochou snahy jsem při ubývání zdrojů schopna vyhrabat i staré křivdy z období, kdy bych slovo křivda ani nedokázala napsat. Sebelítosti se čas od času nevyhne nikdo, ale chce to nějaké hranice. Čím víc užitečných věcí budu dělat, tím méně času strávím rýpáním do starých ran. Nesporným pozitivem je, že tak možná udělám i něco do školy, konečně se naučím hrát na bicí, budu možná i trochu psát a v ideálním případě udržím svůj pokoj v obstojném stavu (alespoň v takovém, že odpadkový koš nebude zahrnovat i podlahu v okruhu patnácti cm kolem něj). Pokud budu opravdu mimořádně schopná, tak si možná budu moct oblečení i vybírat, a ne ráno fénem sušit to, co jsem si dala vyprat večer a doufala, že to stihne uschnout. Věřím, že hromada lidí tyhle věci zvládá levou zadní, ale já jsem nikdy nebyla přehnaně náročná...ani přehnaně optimistická. Bude mi stačit, když ze začátku zvládnu tohle a už tak se budu cítit lepším člověkem.

3. Nebudu se vztekat u seriálů

    Nejsou opravdové, jasně, ale když si hlavní hrdina vybere špatnou dívku, umře má oblíbená postava, něčí vztah se rozpadne, prožívám to až moc, občas víc než vlastní život (alespoň na povrchu). Takže v novém roce bych se radši zaměřila na svůj život na úkor toho seriálového. Ten je sice hezčí, ale bohužel není opravdový. Hodně z nás by to asi ocenilo. Nechodit na záchod, stále vypadat perfektně a nakonec dostat toho pravého muže. Jenže v porovnáním s tímhle naše životy vypadají tak nějak mdle. Takže méně seriálů a více barev do života!

Možná mi tři úkoly prozatím stačí, říká se, že si máme dávat menší cíle a vyhneme se tak frustraci. Předsevzetí se přece můžu dávat kdykoliv během roku. Velikonoční předsevzetí taky nezní tak špatně.

Vánoce v říjnu - nová doba?

    Každé malé dítě ví, že Vánoce jsou čtyřiadvacátého prosince. Ví to ale i obchodníci? Při procházce městem občas zahlédnu vánoční ozdoby už koncem října. Nenápadně se plíží kolem, většinou je skoro přehlédneme, a najednou bum a je jich všude plno. Sotva opadalo listí na stromech, nepůsobí v tuhle dobu ta světýlka trochu nepatřičně? Člověk si teprve obléká trochu teplejší svetr a už aby to byl ten se sněhulákem. Ten od babičky. Ten co kouše.
    Jistě, prodejci jsou natěšení, nemůžeme jim to zazlívat. Takhle si užívají snad už jen Valentýna. Nemůžu si ale já, běžný zákazník, alespoň trochu oddychnout? Pár týdnů zpátky byly všude pastelky, penály a jiná výzbroj a výstroj pro prvňáčky. Teď se na nás ze všech stran hrnou stromečky, baňky a ty elektronické svíčky, co působí reálně možná jen z velké dálky.
    Na druhou stranu je to možná více či méně nápadné upozornění, že Vánoce se přece jen už blíží. Nevím, jak u ostatních, ale u mě plní kalendář spíše dekorativní funkci. Takhle se aspoň dozvím, že doba vyčerpávajících předvánočních úklidů a pečení cukroví "aby to doma zavonělo" už zase jednou klepe na dveře.

Galerie Myšina

    Myslím, že všichni z Brna a okolí velmi dobře znají podchod pod Hlavním nádražím (tzv. "Myší díru"). Chodím tudy každý den. Není to žádný zázrak, hodně lidí, semtam bezdomovec nebo pouliční hudebník (těch si ovšem cením), ale přece jen má tak nějak svoji atmosféru (i když musím uznat, že v noci celkem horrorovou..). Během dneška se ale z podchodu stala taková menší galerie. První, zrovna vznikající, exponát jsem zahlédla hned jak jsem sešla schody dolů. Podle pláten na stěnách podchodu soudím, že časem se zde objeví i pár dalších. Jestli náhodou máte cestu po Brně, nebo zrovna podchodem, určitě stojí za to, mrknout se kolem sebe...Já zatím budu každé ráno zjišťovat, jak práce postupují :). Více informací o projektu "Galerie Myšina" si můžete přečíst tady.