Červená čísla, aneb co nás ve škole (ne)naučí

    Jsem dobrá v ekonomii, opravdu, snadno se mi učí, dobře pamatuje, dokonce si většinu věcí i logicky odvodím (a věřte mi, že to u studenta gymnázia paradoxně nebývá zase tak obvyklý jev). V reálném životě je to ale propadák. Bohužel jsem typ člověka (ženy? Netuším, jestli se to stává i mužům.), který bude kvůli novým botám (ach, boty) klidně týden hladovět. Myslím, že ten pocit znáte, zahlédnete úžasné lodičky (mimochodem, poměr lodiček a tenisek v mém botníku je 7:1, velmi praktické) a v tu chvíli se stanou láskou vašeho života. Ona ta láska nakonec nemá dlouhého trvání (po pár nošeních už z nich asi nebudete tak paf), ale tak to s láskami na první pohled už bývá. S každou výplatou tak přichází období mé dobré vůle spořit a s každým posledním týdnem v měsíci nakonec bohužel přichází období snahy přežít. Mým životním úspěchem jednou bude, že nejen bez problémů vydržím s výplatou, ale že mi zůstane i něco navíc.

    Mám kamarádku, která je mým vzorem v hospodaření s penězi. Vydělává méně, než já, ale většinou mi nakonec dělá banku. A jen tak pro pořádek, ekonomii nerozumí. Je to ale tím, že přemýšlíme jinak. Jí dělá dobře pocit, že má peníze (nechápu to, nepochopím a dlouho jsem netušila, že takový lidé existují), já bych mohla žít bez jediné koruny, kdybych měla jídlo, zajištění a věci, které chci (vlastně tak víceméně funguji teď). Vím, že je to nezodpovědné, vím, že nemůžu předvídat, co se stane, ale zkrátka nemám to srdce si něco odepřít. Jsem požitkář, hanba mi. Vlastně na mě perfektně sedí věta z knihy Lindy Goodman: "Nechci být milionářem, chci jen žít jako jeden z nich." Peníze, přesněji samotné jejich vlastnictví, pro mě zkrátka nic neznamená.

    Mám tedy ekonomické myšlení? Možná mám myšlení, ale nemám ducha. Nebo nemám zkrátka vůbec nic a škola se šeredně mýlí. Vždycky si říkám, že až se budu opravdu muset živit sama, tak to prostě zvládnu. Nemám přece jinou možnost. Vyjde mi to? Bůh ví. Zatím si užívám období sladké nezodpovědnosti, horentního utrácení začátkem měsíce a těžkých výčitek na jeho konci. A, ano, nekonečných pokusů naučit se spořit, na ty nesmíme zapomínat. Zrovna teď se znovu pokouším. Myslím to vážně, doopravdy. Ale když ty lodičky jsou opravdu krásné...

Novoroční předsevzetí

     Většinou si předsevzetí nedávám. Vlastně asi nikdy. S mojí vůlí a trpělivostí je to asi tak, že žádné nemám. Letos ale udělám výjimku. V podstatě to nebude předsevzetí, spíš pár tipů, jak obohatit svůj život.

1. Začnu číst noviny

    Jsem informační ignorant. Naprostý. Nemáme doma televizi (ne, nejsme sekta, jen ji zkrátka nepotřebujeme), noviny nečtu, na internetu už vůbec ne. Vždycky si říkám, že důležité novinky se ke mně dostanou a nedůležitými se nemusím zabývat. Na druhou stranu mít o světovém dění přehled na úrovni plážového lehátka mi v mezilidské komunikaci asi dvakrát nepomůže. Mým prvním vpodstatěpředsevzetím tedy bude alespoň dvakrát týdně si přečíst noviny (to by snad pro obecný rozhled mohlo stačit). Papírové jsou lepší, ale internet to v případě nouze zachrání (bulváry nepočítám). Nastavuji si dvouměsíční zkušební lhůtu a uvidím, jestli se budu cítit obohacena. V opačném případě zalézám opět do své jeskyně.

2. Přestanu lenošit

    Nic moc originálního, vím, ale v mém případě jde skoro o zdraví (ano, ráda věci dramatizuji). Když se začnu až příliš vyhýbat jakýmkoliv užitečným činnostem a mám až moc času přemýšlet, začnu mít deprese. Znáte takové to zprvu nenápadné svědění vzadu v mozku? Jak se vám do mysli pomaličku začnou vtírat všechny špatné věci, které se vám kdy v životě staly? Někteří lidé mají v tomto počínání nesporný talent. Například já. S trochou snahy jsem při ubývání zdrojů schopna vyhrabat i staré křivdy z období, kdy bych slovo křivda ani nedokázala napsat. Sebelítosti se čas od času nevyhne nikdo, ale chce to nějaké hranice. Čím víc užitečných věcí budu dělat, tím méně času strávím rýpáním do starých ran. Nesporným pozitivem je, že tak možná udělám i něco do školy, konečně se naučím hrát na bicí, budu možná i trochu psát a v ideálním případě udržím svůj pokoj v obstojném stavu (alespoň v takovém, že odpadkový koš nebude zahrnovat i podlahu v okruhu patnácti cm kolem něj). Pokud budu opravdu mimořádně schopná, tak si možná budu moct oblečení i vybírat, a ne ráno fénem sušit to, co jsem si dala vyprat večer a doufala, že to stihne uschnout. Věřím, že hromada lidí tyhle věci zvládá levou zadní, ale já jsem nikdy nebyla přehnaně náročná...ani přehnaně optimistická. Bude mi stačit, když ze začátku zvládnu tohle a už tak se budu cítit lepším člověkem.

3. Nebudu se vztekat u seriálů

    Nejsou opravdové, jasně, ale když si hlavní hrdina vybere špatnou dívku, umře má oblíbená postava, něčí vztah se rozpadne, prožívám to až moc, občas víc než vlastní život (alespoň na povrchu). Takže v novém roce bych se radši zaměřila na svůj život na úkor toho seriálového. Ten je sice hezčí, ale bohužel není opravdový. Hodně z nás by to asi ocenilo. Nechodit na záchod, stále vypadat perfektně a nakonec dostat toho pravého muže. Jenže v porovnáním s tímhle naše životy vypadají tak nějak mdle. Takže méně seriálů a více barev do života!

Možná mi tři úkoly prozatím stačí, říká se, že si máme dávat menší cíle a vyhneme se tak frustraci. Předsevzetí se přece můžu dávat kdykoliv během roku. Velikonoční předsevzetí taky nezní tak špatně.