Mám kamarádku, která je mým vzorem v hospodaření s penězi. Vydělává méně, než já, ale většinou mi nakonec dělá banku. A jen tak pro pořádek, ekonomii nerozumí. Je to ale tím, že přemýšlíme jinak. Jí dělá dobře pocit, že má peníze (nechápu to, nepochopím a dlouho jsem netušila, že takový lidé existují), já bych mohla žít bez jediné koruny, kdybych měla jídlo, zajištění a věci, které chci (vlastně tak víceméně funguji teď). Vím, že je to nezodpovědné, vím, že nemůžu předvídat, co se stane, ale zkrátka nemám to srdce si něco odepřít. Jsem požitkář, hanba mi. Vlastně na mě perfektně sedí věta z knihy Lindy Goodman: "Nechci být milionářem, chci jen žít jako jeden z nich." Peníze, přesněji samotné jejich vlastnictví, pro mě zkrátka nic neznamená.
Mám tedy ekonomické myšlení? Možná mám myšlení, ale nemám ducha. Nebo nemám zkrátka vůbec nic a škola se šeredně mýlí. Vždycky si říkám, že až se budu opravdu muset živit sama, tak to prostě zvládnu. Nemám přece jinou možnost. Vyjde mi to? Bůh ví. Zatím si užívám období sladké nezodpovědnosti, horentního utrácení začátkem měsíce a těžkých výčitek na jeho konci. A, ano, nekonečných pokusů naučit se spořit, na ty nesmíme zapomínat. Zrovna teď se znovu pokouším. Myslím to vážně, doopravdy. Ale když ty lodičky jsou opravdu krásné...
Žádné komentáře:
Okomentovat